V souvislosti s reunionem gore špinavců AUTOPSY se mi vybavila debata, které jsem se účastnil zhruba před dvaceti lety na známé pražské burze ve Slováči. Tázal jsem se tehdy zkušených metalistů, co se jim (krom super obalu) na těch AUTOPSY líbí? Vždyť ta deska („Severed Survival“) má tak neskutečně příšerný zvuk. Věcí znalí odborníci tehdy vysvětlovali, že právě ono lo-fi nazvučení je hlavní specifikum a poznávací znamení kapely. S odstupem času jim musím dát za pravdu. Pro „Macabre Eternal“ platí to samé a hlavní klad comebackového alba shledávám zejména v tom, že po roky nečinnosti ve zkušebně AUTOPSY nikdo nehýbal s knoflíky na aparátech a onen rozkošný, garážový zvuk, kterým mne paralyzovali již před více než dvaceti lety, zůstal v celé své kráse nedotčen.

Dřevní death metal, nebo vlastně ještě takový „napůl death metal“ s výrazným přesahem do thrashingu, který se ozývá z nové fošny, působí spolu se zmiňovaným chlíváckým zvukem v dnešní době, kdy se kapely předhánějí ve složitostech, podlaďování a počítačové modulaci, nejen roztomile, ale právě že i značně neotřele a AUTOPSY jsou stejně jako v době, kdy patřili vedle DEATH, ENTOMBED, MORBID ANGEL nebo PARADISE LOST mezi přední deathmetalové kapely, i dnes naprosto a totálně osobití.

Zpočátku deska baví zejména díky své jinakosti. Krásně papundeklový zvuk Reifertových bicích a jeho sympaticky živelný styl hraní fungují v dokonalé symbióze s lahodným murmurem, kterým bicmen stejně jako kdysi huláká své „krvavé“ texty. Songwriting je u AUTOPSY celkem specifický, kapela stíhá v rámci jedné skladby většinou zapojit thrashové, death i doom metalové motivy a skladby jsou tak celkem dost členité. Osobně shledávám jako nejzajímavější ty pomalé pasáže, kdy se skupina za doprovodu Reifertova procítěného sténání zvolna a s rozkoší rozvaluje ve splatter/gore/doomovém bahně.

Z tohoto pohledu vychází nejlépe prostředek alba, konkrétně trojka „Delivery Me From Sanity“, „Seeds Of The Doomed“ , „Bridge Of Bones“ a naproti tomu ty rychlejší „uta-uta-uta - thrash“ kolovrátky, které zabírají bohužel nemalý prostor, vzbuzují spíše úsměv s obracením očí v sloup. Kytarová práce je na albu spíše upozaděná, riffy a sólíčka se na obdiv příliš nestaví a kapela se soustředí spíše na celkový dojem. To se daří, materiál zní energicky a z dnešního pohledu už přeci jen notně archaické hoblování má svoji bizarně-masochistickou krásu.

Proti pravěkým zásekům „Severed Survival“ nebo „Mental Funeral“ se jedná o nulový posun, ale o to právě jde a unikátní projev tak zůstal zachován. Problémem však je, že album trvá o něco déle, než by bývalo vhodné. AUTOPSY nejsou zase tolik variabilní, aby utáhli přes hodinu trvající nahrávku, a po tři čtvrtě hodince je zatěžko se ubránit dojmu, že kapela vlastně přehrává stále to samé dokola. Výjimečných úseků, které by uvízly v paměti, moc není a to máte před sebou ještě jedenácti minutovou „symfonii“ „Sadistic Gratification“, po které závěrečná „Spill My Blood“ není nic jiného než vytoužená rána z milosti. Být tak album o dvacet minut kratší, bylo by hodnocení paradoxně vyšší.

Zmrtvýchvstání AUTOPSY je jistě nejen pro mne celkem nečekané a po pravdě si radši moc nepředstavuji, kolik fandů přijde podpořit své oblíbence na koncert, ale na druhou stranu je „Macabre Eternal“ pěkná vzpomínka na metalový pravěk. Album má svoji patinu a pamětníci budou zajisté spokojeni. U ostatních vyvolá nejspíše pouze pobavený úsměv, ale to ponechme stranou, neboť stejně jako všichni hejvíkáři, kteří dodnes brečí dojetím nad každým výtvorem svých stárnoucích hrdinů, mají i death metalisté nárok na svoji dávku zasloužené nostalgie. Přejme jim to.